Welcome to my soul

Kapitola VIII. – Královna a Ministerstvu

Když okolostojící viděli svou novou královnu, jak leží v posteli, přenesli ji do postele. Všichni byli zvědaví na královninu tvář, protože když světlo zhaslo, její obličej zahalil závoj, který nešel sundat. Nezbylo jim nic jiného než čekat. U Nořiny postele seděly tři osoby – a všichni tři muži. Remus se Severusem o něčem živě diskutovali a Voldemort se jen koukal na bledý obličej zahalený závojem. Přemýšlel, jaké to teď asi bude. Jak se k němu bude Nora chovat a taky jak se k němu budou chovat upíři. Z přemýšlení ho probudilo až slabé zasténání. Voldemort se na ni podíval a nemohl uvěřit svým očím. Je tohle jeho dcera? Remus se Severusem kulili na Noru oči.
„Co je vám? To vám vadí, že jsem se už probudila?“ První byl slova schopen Remus.
„Ale ne, jsme rádi, že jsi vzhůru, ale vypadáš jinak. Vznešeněji a nebezpečněji.“
„Nádherná. Přesná kopie tvojí matky.“
„Vypadáš dobře,“, shrnul situaci prostě Severus.
„Děkuji, bratři. Otče,“ pokynula hlavou směrem k blédému obličeji s červenými rubíny místo očí, „pokud se dobře pamatuji, řekl jsi, že bychom se měli spolu pobavit ohledně budoucí spolupráce mého lidu s tvými Smrtijedy.“
„Ano, to bych rád s tebou probral.“, přisvědčil Voldemort.
„Pak tedy navrhuji, abychom to probrali dnes večer v mém salonku, souhlasíš?“
„Dobrá, budu tu v sedm. Teď mě prosím omluv, musím jít. Povinnosti.“
„Chápu. Nashle, v sedm.“ A Voldemort odešel kralovat do svého sídla.
„Sestro, já už zase půjdu, mám školu. Chceš abych za tebe dneska vzal hodiny?“
„Stačí, když vezmeš prvňáky. Sice budou mít doživotní trauma, ale o to víc se budou těšit na hodiny se mnou.“
„Ha ha ha, seš zase vtipná viď... Tak jo, ale sedmáci už jsou tvoji.“
„Jo. Díky, seš hodnej. Na stole v učebně je napsáno na papíše co mají dělat. Zkontroluju si to, příští hodinu, že všechno udělali.“
„No jo, porád... Tak čau.“ To ji opustil i nejstarší bratr. Remus pořád seděl u Nořiny postele a poslouchal rozhovory.
„Brácha, jsi nějakej mimo!“, Nora dloubla do Remových žeber.
„Au!“, začal Remus Noru lochtat. Vzhledem k Nořině vysoké lochtivosti se Sídlem začal ozývat křik. Ale ne, vyděšený, ale veselý.
„Hele, opustím tě, musím zařídit ještě nějaký papíry.“
„Tak jo, hele, papapa a pozdravuj doma.“ Nora osaměla. Ale nevadilo jí to, vylezla z postele a šla do sprchy. Při tradiční kontrole v zrcadle bylo zjištěno, že Nora vypadá ještě lépe než předtím, je víc sexy a vypadá sice že je mladší, ale také zkušenější. Zvláštní, většinou je to naopak. Po vydatné sprše se Nora oblékla do svých šatů a šla do Bradavic. Cestou se jí lidé klaněli a líbali jí ruce. Nevadilo jí to, ráda byla středem pozornosti. A ještě větší pozornosti se jí těšilo, když vešla do Velké síně.
„Dobré ráno, vaše výsosti. Jak proběhla korunovace?“
„Dobré, pane profesore. V pořádku, prý vypadám jako moje matka.“
„To je pravda, byla to mimořádně nádherná žena. A mimořádně chytrá a šarmantní. Jste její přesná kopie.“
„Pane profesore, to mi lichotíte...“, zachichotala se Nora. Posadila se a začala jíst. „Pane, je tu jediný zádrhel a to jest, že budu muset i kralovat upírům i učit na zdejší škole. Potřebuji abyste mi povolil kdykoli odejít ze školy, pokud to bude nutné. Moje hodiny převezme Severus Snape, mluvila jsem o tom s ním.“
„To je samozřejmost, výsosti. Budete dnes učit?“
„Ano, sedmáky druhou hodinu. Severus byl tak hodný, že zasupluje první hodinu. Mám ještě něco k zařizování i na Ministerstvu.“
„Dobře, počítám s vámi na druhou hodinu.“
„Tak zatím nashle!“
„Nashle!“ A Nora byla pryč. Musela na Ministerstvo kvůli jedné osobě. Sirius Black pořád ještě sedí v Azkabanu za něco co neudělal. A Červíčka už chytila před týdnem. Musela se tehdy hodně držet aby ho rovnou nezabila. Poté, co Červíček vypovídal na Ministerstvu, Popletal okamžitě odeslal sovu do Azkabanu, aby ho pustili. Nora se proto vrátila zpátky do Bradavic. Akorát včas aby si připravila věci, učesala se. Na hodině bylo nápadné ticho. To ještě nikdy nezažila, aby sedmáci, kteří vždy platili za tu nejhorší třídu, najednou byli tak hodní.
„Pane Weasley, co se děje?“ Fred polekaně nadskočil na židli, „vidím, že jste velice výřeční dneska. Co se děje? U vás je velice neobvyklé, takhle mlčet.“
„Divíte se nám? Minule jste zaprvé vypadala úplně jinak a navíc včera jste se promenádovala na chodbě s Vy-Víte-Kým na chodbě , jako kdyby se nic nestalo. A pak chcete abychom byli normální?“
„Ne. Ale věřte mi, že dokud jsem na této škole já, profesor Brumbál a Severus Snape tak téhle škole nehrozí napadení, ať už kýmkoli.“ Studenti nevypadali, že by tuhle informaci pochopili.
„Jakto? Jak se nemusíme bát, když jste tu vy tři? Profesor Snape by nás všechny asi nejradši zabil, takže bych se nedivil, kdyby sem pustil nějaké Smrtijedy.“
„To se pletete, a hodně. Severus by to nikdy neudělal. Neznáte ho. Já ho znám tak, jako skoro nikdo jiný. Je to koneckonců můj bratr.“ Dospěláci sedící v lavicích se lekli, tohle nečekali.
„Aha, dobře. A vám máme věřit, po včerejšku?“
„Měli byste, pokud nechcete, abych nepřikázala já tuto školu napadnout. Nic o mně nevíte. Nevíte kdo jsem, čí jsem a co tu dělám. Kdybyste takhle se vybavovali s nějakým Smrtijedem, mohl by to potom využít proti vám. Nesmíte věřit nikomu. Nikomu. Tss, už si připadám jako Pošuk Moody, ten taky furt kecal tyhle blbosti. Ale měl pravdu, tyhle blbosti mi zachránily už mockrát život.“ Po hodině byl oběd. Zrovna, když si nandávala na talíř americké brambory, dveře se otevřely a objevili se dva mozkomorové. V síni začala vřava.
„TICHOOOOO!!!“, ozval se ženský hlas. Nora si to mířila přímo k mozkomorům.
„Nechte mi ho tady, děkuji vám. Jo, už vám ho přivezli? Doufám, že jsem ho moc nezřídila. Kdyžtak máte moje svolení na polibek. Nebude ho škoda. Ale teď už vypadněte.“ A mozkomorové zmizeli. Jediné, co po nic zůstalo byl muž. Podvyživený a nemocný muž. Jeho tvář zakrýval hustý vous, z toho, jak dlouho se neholil.
„Noro...“ Nora se na nově příchozího podívala a pak mu skočila okolo krku.
„Bože, ty vypadáš...“
„To víš, od té doby cos tam byla ty tak se jejich kuchařské umění moc nezměnilo.“
„Okamžitě si sedni. A budeš jíst. Neexistuje jakákoli diskuse.“ Sirius si sedl na židli a začal jíst.
„Miluju tě, Noro. Seš ta nejbáječnější ženská kterou sem kdy potkal.“
„A to tys jich potkal, co?“, rýpla si oslovená.
„To víš, ale posledních čtrnáct let sem si moc neužil..“
„Ani s nějakou zatoulanou mozkomorkou?“
„Seš strašná, Noro.“
„Já vím.“ Nora začala jíst i svoje jídlo. Stále více studentů si na Siria ukazovalo. Až jednou někdo vykřikl: „Vždyť to je Sirius Black!! Ten vrah!“ A kdo jiný to mohl vykřiknout než Justin Finch-Fletchley z pátého ročníku. Nora se zvedla a šla mezi vystrašené studenty.
„Ano, je to Sirius Black. Ale není to ten vrah. Červ to hezky zakamufloval a pak hodil na Siria. Siria chytili a Červíček se schovával jako Prašivka. Ano, Rone. Jako tvoje Prašivka. Před týdnem jsem konečně Červa chytla. Poté, co jsem si s ním chvilku hrála tak jsem ho odvezla na Ministerstvo, aby ho vyslechli a hodili do Azkabanu.“ Chytrá Hermiona Grangerová se ozvala: „Takže je Black nevinný!“
„No konečně vám to došlo. A Rone, pro tebe mám dárek.“ Před Ronem se objevila klec s nádherným výrem. Ron stačil jenom říct: „Ty vole! Děkuju!“
„Nebylo by fér abych ti nevrátila zvíře. A krysa k ničemu neni, řekla jsem si, takže máš sovu. To já tobě bych chtěla poděkovat, žes mi dal Prašivku. Bez něj by tady tenhle byl pořád v Azkabanu.“
„Sirie? Pojď, půjdeme spát.“
„To je dobře, jsem k smrti unavenej.“
„Se ti nedivím. Pojď.“, odvedla Nora Siria do postele, kterou rychle hůlkou vykouzlila. Sirius ji odměnil polibkem.
„Sirie, proč vždycky s tebou ztrácím sebekontrolu? Víš, je to těžký... Jamese jsem milovala a teď mi motáš hlavu ty. Nech mi chvilku čas. Ale ty běž okamžitě spát.“
„Ano, maminko. Neboj, máš času kolik chceš. Dobrou noc!“ Jen co se jeho hlava dotkla polštáře, usnul.