Kapitola II. - První den
„CRRRRRRR!!!“, ozvalo se kabinetem. Jedinou reakcí na tento pazvuk bylo tiché zasténání z postele: „Panebože...“ Ale přesto novopečená profesorka OPČM vstala a začala se oblékat. Přitom si mumlala něco o tom, že je nelidské, takhle brzy muset vstávat. Celá Velká síň byla již zaplněná a bylo slyšet jen cinkání příborů. Nora si sedla, zamručela něco, co vzdáleně mělo připomínat pozdrav a začala si do misky sypat cornflakesy. Ostatní profesoři byli také naplno zabraní ve studování svého talíře. Asi po pěti minutách ji probral hlas, po kterém se jí vůbec nestýskalo: „Dobré ráno, slečno Johnsonová. Jak jste se nám vyspinkala?“ To ji oslovil ten umaštěnec Snape (tedy, to si alespoň ona o něm myslela) a ona málem spadla ze židle.
„Ale ale, to jste se tak vylekala, milá kolegyně? Nebo to spíš byl spánek?“ Zase ten jeho sarkasmus! Ať už jde někam, vážně!
„Ano, lekla jsem se, ovšemže ne vás, ale vašeho odporně slizkého hlasu. Omluvte mě,“, odpověděla a s těmito slovy tam nechala Snapea stát. Už už chtěla jít zpátky do kabinetu, tu se ale rozpomněla, že je dnes druhého září a tudíž škola. Přepadla ji nervozita možná ještě větší než kdy předtím. Panebože, co když všechno zkazím? Všichni by se mi smáli. A nejvíc by si na mně slíznul Srabus. Ale nemohla jinak, musela jít na hodinu. Studenti třetho ročníku na ni už čekali před učebnou. Zastavila se a řekla pobaveným hlasem:
„Kdo vás to naučil, takhle krásně čekat před učebnou? Ujišťuji vás, že na mě čekat nemusíte a můžete vejít dovnitř,“
„Ale ony dveře byly zamčené, jinak bychom tam šli,“, odpovědělo jedno děvče z Mrzimoru. Nora se maličko začervenala a odpověděla:
„Ale v prvním ročníku jste se učili odemykací zaklínalo, ne?“, studenti souhlasně přikývli, „tak v tom případě ho od příště smíte používat, ale jen pro tuto učebnu. A teď už kšá do třídy,“, zahnala děti do třídy. Jakmile si všechny děti našly místečko, začala Nora své vyprávění:
„Dobrý den, jmenuji se Nora Johnsonová a budu váší novou učitelkou Obrany proti Černé magii, ale toho jste si určitě už všimli, že?“ Ve třídě panovalo hrobové ticho, jak všichni napjatě poslouchali, co se z té jejich nové profesorky nakonec vyklube.
„Je mi 35 let a jsem vystudovaná bystrozorka. Budu se vás snažit naučit co nejvíce, i když vím, že je to těžké pro vás. Ne, že byste byli hloupí, právě naopak, ale nevím, zda všichni profesoři Obrany, které jste doposud měli vás naučili všechno, co měli. Ohledně vyučování, máte se mnou mít pět hodin týdně, tak jsem si myslela, že v úterý tu trojhodinovku bychom si dali praktickou část výuky a souboje a ve štvrtek a pátek trochu teorie. Já sama moc nejsem zastáncem bichlování se teorie z knih, jelikož z knih se nenaučíte pohyby, které máte dělat. Na druhou stranu, teorie je dobrá pro zapamatování kouzel a je dobré pro všeobecný přehled vědět jak některá důležitá kouzla vznikla a jaké jsou jejich účinky,“ Třídou se ozvalo tiché, ale přesto slyšitelné zasténání. Nora se usmála.
„Já vím, že je to nuda, ale je to nutné. Tak, já jsem se namluvila dost a teď vy. Jak se jmenujete a s jakou známkou jste prošli u zkoušek minulý rok. Tak, začni třeba ty,“, ukázala na chlapce sedícího vpravo vzadu a chlapec se ujal slova: „Jmenuju se David Bowies a je mi třináct. Moje poslední známka u zkoušek byla Nad očekávání.“ Když domluvil, Nora k němu přikývla a zapsala si informace. Pak se postavil chlapec ze Zmijozelu nápadně podobný Luciovi Malfoyovi.
„Jmenuji se Damien Malfoy a je mi dvanáct. Moje poslední známka při zkouškách byla Vynikající, samozřejmě.“, dodal povýšeně.
„Mně to zas tak samozřejmé nepřijde. Ale děkuji vám, můžete se posadit. Máte také bratra, že? V pátém ročníku, že?“, odpověděla chladně Nora.
„Ano. Je také ve Zmijozelu,“ Mladý Malfoy se povýšeně posadil zpět na svou židli. Tak s tímhle bude ještě hodně problémů. Zbytek žáků se představil a zazvonil zvonek. Žáci se okamžitě začali zvedat a Nora jen udiveně pohlédla:
„Kam utíkáte?“ Žáci se na ni podiveně podívali a Malfoy se ozval: „No, vždyť zvonilo, ne?“
„Paní profesorko, co se budeme celý rok učit?“ Nora se pro sebe usmála a řekla tajemným hlasem: „No, uvidíme, slečno Grangerová. Zatím nevím, co jste se za 5 let naučili, ale to se za chvilku dozvíme.“, usmála se na ně, tu si ale uvědomila, že se ještě nepředstavila.
„To vás ani nezajímá, kdo jsem?“, zeptala se se smíchem. Studenti nadšeně přikyvovali, že zajímá tak Nor a začala své vyprávění. Když se představila, dodala: „Tak, já jsem vám už známá, tak teď je řada na vás.“ Žáci se po sobě zmateně podívali a pak pohlédli na profesorku.
„No, prostě mi řekněte vaše jméno, věk a poslední známku při zkouškách,“ Studenti to konečně pochopili, ale nikdo z nich se neměl k tomu, aby začal. Nakonec se postavil chlapec s pískově žlutými vlasy a spustil: „Jmenuju se Seamus Finnigan a je mi patnáct. Poslední známka u zkoušek byla Nad očekávání.“ Nora si vše zapsala a usmála se na Seamuse. Dále se Nora seznámila s Parvati Patilovou, Levandulí Brownovou, Ronem Weasleym a Deanem Thomasem. Další na řadě byl Neville Longbottom. Neville byl celý zelený a vypadal, že se každou chvíli sesype.
„J-jmenuju se Neville L-longbottom,“ Takže Frank a Alice měli syna???!! „Poslední známka bylo T.“
„Koho jste měli za profesora minulý rok?“, zeptala se Nevilla.
„Profesora Lupina.“
„Remus tu učil?“
„Vy se s ním znáte?“
„Ano, a to velice osobně,“ Studenti vyvalili oči. Nora se pro sebe usmála. Co ti si dovedou představovat... Když zazvonilo, studenti se začali pakovat. Nora jim to tolerovala, ale ještě řekla: „Neville Longbottom tu zůstane.“ Neville sebou trhl, když uslyšel své jméno.
„Eh, Neville. Posaď se prosím. Chtěla bych si s tebou promluvit. Řekl jsi mi, žes měl u zkoušek za T, ne?“ Neville se nervózně zavrtěl, „zkus mě odzbrojit.“ Neville ji bez problémů odzbrojil.
„No výborně, vidíš. Teď se braň. Expelliarmus!“ Tohle už Neville nezvládl. Tvářil se šokovaně. „Tak jo, tohle jsem potřebovala vědět. Co ty na to, necháš se ode mě doučovat?“
„To byste byla moc hodná.“
„Tak každý den zde v sedm hodin?“
„Tak jo. Díky moc,“ Neville už se tvářil normálně a nervozita z něj opadla tak rychle, jako se objevila.
„Nashle!“, křikla za ním ještě Nora, ale Neville už ji neslyšel.Chvilku tam tak seděla, ale nebylo jí souzeno tam sedět takhle dlouho, protože asi po dvou minutách ji někdo vyrušil, jak zaklepal na dveře.
„Ahoj Norinko,“ Nora se na něj podívala a odpověděla s úsměvem.
„Ahoj. Co tady děláš?“ Remus se posadil proti ní. „Hele,“, podal jí dnešního Denního věštce, „koukni na to. Odsoudili Bellatrix Lestrangeovou na doživotí do Azakabanu.“ Nora se jen smutně usmála: „To jo, ale na jak dlouho?Víš dobře, že ona tam nikdy dlouho nevydržela. Vždycky ji ten hajzl osvobodil. Vždycky. Takže tomu dávám tak tejden. Ani o den víc.“
Remus na ni koukal a nakonec ze sebe jen vypravil: „Asi máš pravdu. Ale já myslím, že tak čtrnáct dní,“ Nora se na něj podívala a pobaveně pronesla: „Nějak moc jí věříš, ne?“
„Myslíš?“
„Ne, vim to. Promiň, ale já mám hlad, tak půjdeme na večeři, ne?“, zvedla se Nora a společně odešli do Velké síně.
„Tak jo, Náměsíčníku. Zase se někdy stav a pozdravuj doma Tonksovou, ju?“ Dá mu pusu na tvář a on přeletaxoval k sobě domů. Nora se jen pro sebe usmála a šla se vysprchovat. Když vylezla ze sprchy, půl hodiny se rengenovala v zrcadle, když pak ape uznala, že rozhodně různým lidem stojí za nějakej ten hřích, šla se obléci do poloprůhledné košilky a jakmile se její hlava dotkla polštáře, Nora Johnsonová usnula. Ale neměla to být zrovna klidná noc....
