Kapitola I. - Nora Johnsonová
I. Kapitola - Nora Johnsonová
Kráčela potichu po mokré trávě. Jemný vánek si hrál s jejími zrzavými vlasy a její zelené oči svítily do tmy jako dvě baterky. Přestože bylo léto se třásla zimou, jelikož všechno její oblečení bylo tričko s krátkým rukávem, tříčtvrteční džíny a tenisky značky Etnies. Prošla bránou bradavického hradu a zastavila se. Jak dlouho tady nebyla? Deset let?Patnáct? Už si to ani nepamatovala. Pokračovala v cestě do Velké síně. Nikoho po cestě nepotkala, jak taky, když všichni byli na slavnostní večeři pro zahájení nového školního roku. Stála tam před dveřmi do Velké síně a odhodlávala se ke vstupu.
Dveře se otevřely a ona vstoupila dovnitř. Pohledy všech studentů se na ni otočily a zkoumavě si ji prohlíželi. Procházela mezi řadou stolů s vyzdviženou bradou a zvenčí jakoby zářila sebevědomím. Ale zevnitř, u ní v hlavě, tomu tak nebylo. Podívala se směrem k čestnému stolu a hlavně na profesora Brumbála, zda ji zaregistroval. Zdálo se, že ano, jelikož jí pokývnul na pozdrav.
„Ach, ano. Abych nezapomněl. Prosím, přivítejte novou posilu profesorského sboru na postu učitele Obrany proti Černé magii, slečnu Noru Johnsonovou,“, řekl Brumbál ke konci svého (tradičně) dlouhého proslovu. Velkou síní se ozval hlasitý jásot studentů. Nora se usmála a mírně se poklonila směrem k žákům. Po tomto krátkém uvítání si sedla na své místo, které (k její nelibosti) bylo právě vedle učitele lektvarů, Severa Snapea. Nijak se nesnažila navázat s tímto slizkým mužem konverzaci, o to více ji však překvapilo, když Snape sám se jí na něco zeptal.
„Dobrý večer, kolegyně. Jak tak koukám, tak máte zatím velký úspěch u studentů,“
„Dobrý večer, Severusi. Ano, vypadá to tak, ale uvidíme po první hodině zda tomu tak zůstane,“, odpověděla mu sousedka. Zbláznil se? Je normální? On by se přece nebavil s mudlovskou šmejdkou jako jsem já, ne?
„Nevěříte si?“, pohlédl na ni Snape s pobaveným výrazem ve tváři.
„Proč bych si nevěřila?“
„A proč byste si věřila?“
„Snape, nechci se hádat. O mě se opravdu bát nemusíte. Já to zvládnu,“, koukla na něj uklidňujícím pohledem, „nehrajte si na mou kmotřičku, vím dobře, že byste to místo chtěl místo mě.“
„Ale, a jak?“
„Možná vás to překvapí, ale já vás znám a to možná až moc dobře,“ Snape se na ni udiveně podíval. Sakra, proč já jenom nedržela tu hubu!
„No nic, musím jít. Přece jenom nemám ráda vybalování, tak abych to měla rychle za sebou.“
„Tak dobrou noc, paní kolegyně,“, rozloučil se s ní Snape a Nora odešla do svého kabinetu. Její kufry tam ležely zavřené na podlaze a čekaly až je někdo vybalí. Nora se na ně vyčítavě podívala, jakoby chtěla říct: „Jaktože ještě nejste vybalený?“ Pak jen mávla hůlkou a všechny věci se samy naskládaly do nově vytvořených polic, které visely nehráškově zelené zdi. Milovala tuhle barvu, protože ji uklidňovala. Stůl za mahagonového dřeva se postavil proti oknu tak, aby za denního i nočního světla viděla, co píše. Dvoumetrová postel stála v rohu místnosti a podlahu pokrýval perský koberec. V krbu sálal oheň a ozařoval celou místnost mihotavým světlem. To ale bylo Noře srdečně jedno, protože po dni plném cestování a stresu byla na smrt unavená. S menšími potížemi se převlékla do noční košilky a jakmile se její hlava dotkla polštáře, usnula klidným a bezesným spánkem.