Výlet do pravěku
Ahoj Hermelíno!
Víš, jak jsem Ti psala minulý týden, že jsem v tej Africe? No, tak dneska se mi stalo něco zajímavýho. Až tak zajímavýho, že jsem se rozhodla Ti o tom napsat samostatnej dopis.
Tak jsem Ti tak jednou šla pralesem potkala jsem něco zvláštního – vypadalo to přesně jako ty! No hele, mělo to tmavý vlasy, chodilo to po dvou nohou a bylo to strašně chlupatý. Viditelně mě našla nějaká žena.
Myslím, že jsem se jí moc nelíbila, protože nejdřív na mě zírala svýma černýma očima jak vyoraná myš a pak začala strašně křičet, čímž přivolala další jedince. Nejspíš to byli lidé z její tlupy. Odvedli mě do jejich jeskyně a posadili k ohni. Rozhlížela jsem se po jeskyni. Byla prostorná, upřostřed hořel oheň a na stěnách jsem viděla nádherné malby nějakých krav. Fascinovaně jsem na ně hleděla a říkala si, kam jsem se to proboha dostala.
Výhled na stěny mi zkazil malý a shrbený muž. Mířil na mě takovým pazourkem. Myslím, že nám na dějepise paní profesorka říkala, že to je klín. Mával tím klínem (pěstním, abys nemyslela) pomateně kolem a já se zděsila, že mi chce něco udělat. Naštěstí se pak ukázalo, že to byl jen takový rituál.
Celá jeho tlupa se sešla okolo ohně a začali tam poskakovat nějaký tanec a u toho chrochtali, vrčeli a vydávali všelijaké jiné neidentifikovatelné zvuky. Myslím, že to je nějaký jejich způsob dorozumívání. Naprosto mě uchvátili. Zaměřila jsem se tedy do studování jejich vzhledu, protože jsem na to jaki ještě neměla moc čas. Muž měl obrovský obličej s velkým nosem a nádhernýma černýma očima. Měl vystouplé lícní kosti a krásně vykrojené rty. Při tanci mu kolem hlavy létaly jeho dlouhé černé vlasy. Ženy byly přibližně stejné, až na pár maličkostí. Překvapila mě jejich výška. Muži měli tak sto osmdesát centimetrů, kdežto málokterá žena překročila hranici sto šedesáti.
Skončil jejich tanec a já se přistihla, že na ně zírám s otevřenou pusou. Rychle jsem ji zaklapla a zrudla až po kořínky vlasů, což vyvolalo u pralidí (za které jsem je považovala) nevídané veselí a všichni odhalili své dvě řady zubů v hezkém úsměvu. Myslím, že ledy roztály. Malý chlapeček ke mně přišel a vzal mě za ruku. Pochopila jsem, že chce, abych se postavila. Stoupla jsem si, ačkoli mě to stálo trochu námahy, protože sedět dvě hodiny bez hnutí přece jen člověka zmůže, a muž, o kterém jsem usoudila podle jeho vyzdobeného těla a úcty ostatních k jeho osobě, že je to jakýsi vůdce. Oči se mi rozšířily hrůzou, když jsem zjistila, že před mými nohami leží něco mrtvého. Kanec. Cože? V hlavě mi nastal totální chaos. Koukla jsem na „šamana“ a ten se na mě usmál. S námahou jsem se na něj usmála taky. Nakonec jsem toho kance s pomocí ostatních snědla. Byl celkem dobrý, až na to, že by potřeboval trochu osolit.
Byla jsem k smrti vyčerpaná ze všeho napětí. Myslím, že to na mně poznali a „ustlali“ mi na zemi v tom nejteplejším koutku na stohu trávy. Oheň pořád plál a já ho z mého lůžka pozorovala a konečně mi došel jeden fakt: homo erectus. Pamatuju se moc dobře na tu hodinu, co jsme ho s paní profesorkou brali. Nějak mi ale nedocházelo, jak je možné, že se tu tak najednou objeví. Budu se na to paní profesorky muset zeptat.
Ti lidé byli velice milí. Druhý den mě normálně pustili, ačkoli mi nechali na památku takový krásný pěstní klín. Klidně Ti ho ukážu, až Tě uvidím.
Papa a pozdravuj všechny,
Angelika