Rozhovor se mnou
Rozhovor se mnou
To
jsem zase jednou si psala úkoly. Zvednu oči od sešitu a čelist mi padá, když vidím, kdo sedí u protějšího knihovního
stolu.
„Proboha,
co ten tady dělá?!“
„Hmm,
asi si píše úkoly.“
„Jako
na to bych sama nepřišla, vážně.“
„Právě
proto ti to taky připomínám.“
„Ančo,
ty jsi zase snídala vtipnou kaši, co?“
„Já?
No jasně, to nevíš?“
„Teď
už jo.“
Neuvědomuji
si, že koukám stále na psajícího chlapce.
„Ježíš,
ten je roztomilý. Ty jeho vlasy mu tak krásně padají do očí!“
„Dávej
pozor, abys tu neroztála.“
„Di
někam, ty...“
„Nechce
se mi.“
„Tak
se postarej o to, aby to šlo.“
„Mimochodem,
zavři pusu nebo ti do ní vletí moucha.“
„Sakra!
Ale to se mi stává vždycky.“
„No
jo no. Běž už domů, nedokážeš se soustředit.“
„Náhodou
se soustředím výborně.“
„Jo,
na všechno, jenom ne na úkoly.“
„Div
se mi.“
„Divím
no. Navíc je na tebe moc starej.“
„Nene,
jenom o rok.“
„To
je moc starý. Di už!“
Balím
si věci domů a potom, co dorazím domů se položím na postel a prudím se dál.
V hlavě mám pořád chlapce s jeho vlasy padajícími úkoly.
„Sakra,
když on je tak sladkej!“
„Ty
jsi natvrdlá!“
„Jo,
ani nevíš jak.“
„Samochvála
smrdí.“
„Hmm,
díky.“
„Nemáš
vůbec zač.“
Na
obličeji mi sedí rozčilený výraz. Jak někdo může být tak dotěrný? A navíc mi
nechce dopřát lásku.
„Jo,
prej dopřát lásku. Já tě chci ochránit od tohohle děvkaře. Vidělas, co má
napsáno na Líbímseti?“
„Jo,
jeho nejlepší fotka je ta z šatny.“
„A
navíc je to Sparťan. Přece bys nezradila Slávii!“
„A víš že i jo, když jde o něj?“
„Seš
sobec, víš to?“
„Jo, a představ si, že mi to ani nevadí.“
„Tss.“
Cítím,
že začínám být unavená. Jdu do sprchy.
„Měj
se.“
„Ahoj,
uvidíme se brzy.“
„Uvidíme?
Spíš uslyšíme, ne?“
„Tak
uslyšíme no. Puntičkáři...“
„Já
nejsem-!“
„Simtě,
v klidu. Čau.“
„Nazdar.
A puntičkář nejsem.“
Nevim... :D
(Angee, 23. 11. 2009 14:52)