Poznávací zájezd do hlubin mé mysli
Poznávací zájezd do hlubin mé mysli
Sedím před počítačem.
Občas hodím očko do pravého rohu monitoru abych zkontrolovala čas. Právě je osm
hodin a sedm minut večer. Nemocná maminka sedí v křesle a zíra na
obrazovku televize. Podle výrazu v jejím obličeji jde lehce poznat, že ji
ani v nejmenším nezajímá, co tam ukazují. Všimla jsem si, že když
v sedm začínaly zprávy, najednou jí bylo lépe a sedla si trochu rovněji.
Moment, musím jít zkontrolovat, jestli už nedopila svůj čaj, abych jí ho mohla
dolít.
Nemýlila jsem se. Mamka
už čaj dopila. Poté, co jsem její hrnek znovu naplnila horkou červenou
jahodovou vodou slyším tiché chraplavé dík. Chápu, že jí moc do řeči není. Já
samotná jsem teď dva týdny nebyla ve škole z důvodu nemoci. To chřipka mě
zkolila. A abych byla upřímná, vůbec mi její příchod nevadil. Byla jsem
vyčerpaná ze školy, ikdyž uběhl jenom týden. Byl to týden plný stresu,
povinností a nenadálých nepříjemných novinek. Ohledně vysvědčení, které mají
rozdávat ve čtvrtek. Uvidíme, co mi to přinese. Obávám se, že se jedné trojce
nevyhnu.
20:17. Tatínek přišel
domů. Vyzvednul mé sestry z BeckiLandu, sama jsem tam nikdy nebyla a ani
po tom netoužím. Když tam táta holky (tak říkáme sestrám) odvezl tak prý akorát
houkala sanitka. A kam asi musela? Do BeckiLandu. Docela jsem se lekla, protože
teď si představit, že ta sanitka mohla jet i pro moje sestry, ani nepřemýšlím o
tom, co by asi udělala moje mamka. Zavolala jsem si sestry, aby mi pověděly,
jaké to tam bylo. Prý to tam bylo „dobrý“ (Sára moc neovládá slušnou mluvu, co
se týče správných koncovek), dokonce tam byly i Pecky, což jsou jejich
spolužačky ze školy. Jen tak mezi řečí ode mě vyloudila kousek jedlého papíru,
který mi tatínek přivezl z jakési burzy v Německu a taky mi tu málem
rozbila mého slona pro štěstí. Dobře, to přeháním, ale hraje si tu s ním,
jako kdyby byla malé děcko, za což ji, s dovolením, ve skoro osmi letech
nepovažuji. Ale zpátky k BeckiLandu. Něco mi povídá o obřím krokodýlovi.
Na otázku Co to je, obří krokodýl odpověděla, že to je obří zelený nafukovací
krokodýl otevírající svoji tlamu. Po získání informace, že Sárka řídila taxík
jsem se rozhodla, že než půjdou holky do vany tak je osobně zkontroluji, zda
nemají nějakou ať už psychickou nebo fyzickou újmu, ke které klidně mohly
přijít po dvou bouračkách. Ach, děkuji Ti, Dendo, žes mě zbavila Sáry, která mi
právě skoro zdemolovala mou krásnou modrou gumovou tužku s logem ČSOB.
Údajně si šly hrát na Indiány. Zajímalo by mě, jak si dívky mohou hrát na
Indiány. Já si pamatuji, že na to si hráli kluci.
20:42. Poslouchám CD Tracy
Chapman. Její hudba mě vždy dokáže dokonale uvolnit. Díky její písni Fast Cars
jsem se naučila jak rozpoznávat text u písniček. Přiznávám, že to není nic
lehkého, pokud jste tu skladbu nikdy neslyšeli, ale časem, až si písničku
oposloucháte vám slova automaticky vyplují na povrch. Put me down and undress
me... Překvapením pro mě bylo, když jsem zjistila, že u písničky
s erotickou tematikou, výzvami k sexu či vulgárními slovy jde mnohem
jednodušeji odposlouchat text. Musela jsem se pro sebe usmát. Ne, že by mi toto
zjištění nějak vadilo, to vůbec, protože i erotika a sex je život a bez toho by
lidstvo rychle vymřelo. Tedy alespoň tohle mě naučili doma, vždycky mi říkali,
že na těchto věcech není nic špatného a že i to patří k životu. A nezbývá
mi nic jiného, než s tím souhlasit.
20:53. Pohledem skenuji
svůj pokojík a zjišťuji, že tu mám nepořádek. Měla bych si uklidit ta trička,
která se válejí bez ladu a skladu na posteli. Ale mně se do toho nechce. Stejně
tak se mi vůbec nelíbí představa, že bych měla vstát z mé pohodlné
počítačové židle a jít si uklidit šminky. To ne, že bych se nějak extra
malovala, jenom mi dnes dopoledne přimontovávali lampičku na čtení nad postel.
Do teď jsem měla takovou ošklivou plastovou kancelářskou lampičku, které krk
nedosáhl potřebné délky a tudíž jsem vždy, když jsem se rozhodla přečíst kousek
z Remarqueova díla Na západní frontě klid, jsem musela speciálně
„štelovat“ tak, aby alespoň trochu světla šla na stránky knihy. Udělalo mi to
radost. Z hrůzou zjišťuji, že růže, kterou jsem dostala asi před čtrnácti
dny od Romancovovů zvadla. Přepadá mě lehká lítost, přece jenom to byla
nádherná růže. Ale stejně jako všechno, i růže po nějaké době odumírá. Zatím ji
nechám v té vázičce, dokud jí nebudou padat okvětní lístky.
21:03. Nutně jsem
potřebovala hrnek čaje. Stejně jako celá naše rodina, i já jsem závislá na
čaji, ať už jakémkoliv. Čaj, ať už jakýkoliv mi udělá vždycky obrovskou radost.
Je to něco, co potěší, uzdraví a můžete se o něj rozdělit i se svými blízkými.
Pokud mě chce někdo opravdu potěšit, stačí když koupí v obchodě nějaký
hezký keříček čerstvé máty. Čerstvý mátový čaj pro mě znamená hodně: náplast,
drogu i zdroj energie. Náplast na bolest, psychickou i fyzickou. Droga je to
neuvěřitelná, závislost se u mě objevila téměř okamžitě, proto jakmile jsem
v nějaké restauraci a mají čerstvou mátu, třeba jenom na moučníku,
okamžitě si objednávám mátový čaj. A zdroj energie pro další aktivity, pokud si
dám mátový čaj ráno, mám na celý den energie dostatek, kdežto pokud si jej dám
večer, mám energii tak maximálně na zalezení do postele.
21:12 Zvláštní, 2112.
Tatínek vešel do mého pokoje, zda se nechci koukat na televizi na nějaký poučný
pořad o historii Evropy. Tentokrát to prý má být o Berlínské zdi z roku
1961. Odmítla jsem, se slovy, že kdyžtak příjdu. V duchu jsem však už
pevně přesvědčena, že se koukat nepůjdu. Téma Berlínské zdi není jedno
z mých nejoblíbenějších. Světové války mi připadají mnohem zajímavější,
stejně jako doba Karla IV. a Marie-Terezie. Tyto dvě osobnosti toho pro České
země udělaly spoustu a nebýt jich, asi by to tu vypadalo úplně jinak, přestože
Karel IV. žil před sedmi sty lety. Je to stejně významná osobnost jako
například Jan Amos Komenský, či (bohužel) Adolf Hitler. Vzpomněla jsem si na
jednu anekdotu. Je o tom, že si chlapeček hraje na pískovišti. Jde okolo
židovská holčička a ať už omylem nebo ne, rozšlape chlapečkovy bábovičky, které
si pracně stavěl celé hodiny. Chlapec procedí mezi zoubky:
„Však já vám to ještě oplatím, hnusní Židi!“ A z okna u jednoho
z domů nedaleko hřiště se ozve ženský hlas: „Adolfku, pojď domů!“
21:23 Po vzpomínce na
německého diktátora bychom se mohli podívat zase za maminkou, jak to s ní
vypadá. Rovnou jí vrátím CD Tracy, které už mezitím dohrálo. Po kontrole
maminky (která mezitím u televize usnula) jsem si půjčila CD Milese Davise.
Další fantastický a nenahraditelný interpret, který by měl platit za příklad
hudebníkům dnešní doby. Zde je vidět, že hudba z minulého století mnohdy
převyšuje svou kvalitou a logikou hudbu doby dnešní. A určitě nejsem sama, kdo
si to myslí. Obdivuji Milese Davise za to, s jakou lehkostí on zahraje
věci, které já si na flétnu ani netroufla. Za to, jaký úžasný člověk to je.
Někdy mě i můj vlastní
mozek překvapí, mezi jakými lidmi dokáže dělat spojitosti. Při psaní minulého
odstavce jsem si vzpomněla na Martina Luthera Kinga a na Baracka Obamu. Na
první pohled je spojitost: jsou všichni tmavé pleti. Druhá je, že jsou všichni
známí a vlivní lidé, hlavně pokud jde o Baracka Obamu. Pečlivě jsem sledovala volby
amerického prezidenta a Obama byl, po vyřazení Hilary Clintonové, můj velký
favorit. Věřím, že jeho heslo Yes We Can je pravdivé a že už bylo na čase, aby
po dvě stě dvaceti letech konečně přišla změna. Kdyby se stal prezidentem John
McCain, jednalo by se o další nevydařené prezidentství, podobně jako to říkají
o Bushovi. Na druhou stranu, těsně po Bushově zvolení byly teroristické útoky
na Twin Towers. Jeden klacek. Tato událost nejspíš měla veliký vliv na vývoj
dalších událostí, jako například na rozpoutání války v Iráku a
Afghánistánu. Nejsem kdejaký expert na války, a už vůbec ne na tu v Iráku,
co jsem pochytila je ovšem to, že si Američané dali za cíl vymýtit terorismus.
Na scénu přichází další otázka, jak chce Bush zrušit terorismus? Terorismus existuje
od nepaměti a proto není lehké ho zrušit. Jinak, jednoduše řečeno, terorismus
zničit nejde. Jestli si Bush myslí opak, tak ať, ale v mých očích to
navždy zůstane obrovská naivka, co se týče tohohle tématu.
21:42. Začíná mě přemáhat
únava. Přiznávám, že už při Večerníčku se mi klížila víčka. Ale neusnula jsem,
nedokážu usnout takhle brzo, ať už jsem sebeunavenější. Večerníček je úžasná
věc. Vznikl akorák když se narodila moje maminka. Fascinující je, jak si za
těch tčicet sedm let dokázal získat srdce všech českých dětí a i většiny
dospělých. Nechápu se, jak můžu usnout, když zrovna teď v televizi běží
můj nejoblíbenější Večerníček, Krkonošské pohádky. Ilja Prachař alias
Trautenberk je dokonalý manažer. Buzeruje seč mu síly stačí, neplatí své lidi a
chce po nich psí kusy. Pře se s Krakonošem, protože nedokáže překousnout,
že je Krakonoš prostě vyšší pán a taky oblíbenější u lesních zvířátek, která
v jeho revíru jsou mnohem raději než u Trautenberka, protože ten je
všechny střílí a pak si je nechává Ančí přpravit k obědu. Vždy mě pobaví
„Hajnej“. Zrovna dneska (pokud se nemýlím, moc jsem nedávala pozor) prostřelil
málem střechu Trautenberkova panství, protože musel přivítat hosta.
No nic, dneska to asi
skončím. Pálí mě oči a mozek my už nemyslí. (Copak on mi někdy myslel? – Jo. –
Nejsem si jistej. – Ale já jo. – No jo, prosím tě.)
P.S.: Na tu poslední
závorku moc nehleďte, často se mi stane, že se probudí ve mně nějaký druhý
hlásek, který mě značně provokuje až do absolutní nepříčetnosti. Tentokrát se
mi ale podařilo ho včas zastavit.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj... hele, ty píšeš? Já jenom, když máš takovýhle názor, že bys měl mít hodně zkušeností... jo, je mi 16... a já nemůžu za to, že nepíšu za každým slovem tři tečky, když píšu nějakou jinou věc než třeba komentář či něco podobnýho... jo, když už jsme u toho, mohl jsi sem aspoň napsat svoje jméno, takhle si můžu domyslet jakej seš srab... kdybys byl NĚKDO, tak napíšeš jméno. Sorry, kámo, ale když se ti tu nelíbí tak sem nechoď. Papa, AnGie :-*
15-16?
(anonym, 23. 6. 2009 21:14)je to trapny....promin ale tobe je 15-16? takhle mluvi nebo pisou sprti.Nic proti tobe...ale kdo to doopravdy bude cist? budu rad kdyz sem odepises
Tk teda odpovídám...
(AnGie, 24. 6. 2009 17:04)